Imunitní systém má svého vnitřního diplomata. A dostal za něj Nobelovu cenu.

 Proč největším úspěchem imunity někdy není schopnost zaútočit, ale umění včas přestat. A jak objev regulačních T-lymfocytů mění léčbu autoimunitních chorob, transplantací i rakoviny.

Lidský imunitní systém je vážně fascinující instituce. Disponuje vlastní armádou, zpravodajskou a výzvědnou službou, pohraniční kontrolou, specializovanými zásahovými jednotkami i rozsáhlým archivem nepřátel. Dokáže identifikovat viry, likvidovat bakterie, rozpoznávat nádorové buňky a pamatovat si útočníky, se kterými se nesetkal třeba celá desetiletí. Kdo viděl kreslený seriál Byl jednou jeden život, ví o čem mluvím. Má však jednu poměrně zásadní slabinu. Občas si splete nepřítele s vlastním obyvatelstvem a pustí se do destrukce organismu, který má podle pracovní smlouvy chránit. U diabetu 1. typu tak napadá buňky slinivky produkující inzulín, u vitiliga decimuje nevinné pigmentové buňky, u roztroušené sklerózy struktury centrálního nervového systému a u revmatoidní artritidy především klouby. Je to trochu jako mít dokonale vyzbrojenou armádu, která po úspěšném odražení nepřátelské invaze usoudí, že by bylo vhodné preventivně zničit také několik vlastních měst. Člověk nikdy neví, kdo tam bydlí.

Naštěstí příroda vyvinula pozoruhodný kontrolní mechanismus: regulační T-lymfocyty, označované zkratkou Treg. Jde o specializované bílé krvinky patřící mezi T-lymfocyty, tedy buňky, které řídí a uskutečňují důležitou část imunitní obrany. Regulační T-lymfocyty však nemají za úkol především bojovat, ale dohlížet, aby ostatní imunitní jednotky věděly, kdy bojovat mají a kdy už by měly složit zbraně. Pomáhají tak udržovat takzvanou imunitní toleranci, tedy schopnost organismu neútočit na vlastní tkáně a přiměřeně regulovat obranné reakce. Za objasnění tohoto mechanismu získali v říjnu 2025 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství tři vědci: japonský imunolog Simon Sakaguči a američtí badatelé Mary E. Brunkow a Fred Ramsdell [1]. Jejich objev zásadně změnil naše chápání imunity a ukázal, že její kvalitu nelze jednoduše měřit intenzitou obranné reakce. Zdravý imunitní systém totiž nemusí být za všech okolností co nejsilnější. Musí být především správně regulovaný.

Když vědecké kacířství získá Nobelovu cenu

Ještě v osmdesátých letech minulého století se vědci domnívali, že imunitní systém se učí rozlišovat vlastní a cizí především v brzlíku, orgánu uloženém za hrudní kostí, kde dozrávají T-lymfocyty. Brzlík funguje jako jakási vojenská akademie, v níž budoucí obránci organismu procházejí důkladným výcvikem. Buňky, které by mohly příliš agresivně napadat vlastní tkáně, jsou během tohoto procesu z velké části odstraněny. Jenže jako každá vzdělávací instituce má i brzlík jistou míru neúspěšnosti a někteří problematičtí absolventi zkrátka projdou. Šimon Sakaguči proto předpokládal, že organismus musí disponovat ještě další kontrolní instancí, která udržuje pořádek přímo v krevním oběhu a jednotlivých tkáních.

Jeho teorie ovšem neměla mezi vědci právě nejlepší pověst. Starší výzkum buněk schopných tlumit imunitní reakce skončil řadou nejasností a značná část odborné veřejnosti přistupovala k celé myšlence s nedůvěrou. Sakaguči se však nevzdal a v roce 1995 prokázal, že určitá skupina T-lymfocytů skutečně dokáže bránit vzniku autoimunitních reakcí. Když výzkumníci tyto buňky pokusným myším odstranili, začal jejich imunitní systém napadat vlastní orgány. Opětovné podání regulačních buněk dokázalo nežádoucí reakce potlačit. Stále však chybělo vysvětlení, co jim jejich mimořádné vlastnosti propůjčuje.

Odpověď přišla v roce 2001, kdy Mary Brunkow a Fred Ramsdell se spolupracovníky identifikovali gen FOXP3, jehož porucha způsobovala u laboratorních myší katastrofální selhání imunitní regulace. Obdobná genetická porucha u člověka vyvolává vzácné a závažné autoimunitní onemocnění. O dva roky později se podařilo oba objevy propojit a prokázat, že FOXP3 řídí vývoj a fungování regulačních T-lymfocytů. Tento gen totiž obsahuje instrukce pro tvorbu bílkoviny, která pomáhá určovat, jak se daná imunitní buňka bude chovat [2]. Imunologie tak získala vysvětlení jednoho ze základních principů fungování organismu: nestačí pouze vychovat správné obránce. Je nezbytné také nepřetržitě dohlížet na jejich chování, protože i dobře vycvičený voják může v terénu projevit nezdravou míru iniciativy.

Imunitní diplomacie: jak regulační buňky udržují pořádek

Regulační T-lymfocyty představují jen menší část všech T-lymfocytů, jejich vliv na fungování imunity je však mimořádný. Zatímco některé imunitní buňky se specializují na likvidaci infikovaných nebo nádorových buněk, Tregs regulují intenzitu a průběh obranné reakce. Nepracují přitom jako jednoduchý vypínač, ale využívají celou soustavu biologických mechanismů, kterými ovlivňují vzájemnou komunikaci ostatních imunitních buněk.

Jedním z jejich nástrojů je kontrola dostupnosti interleukinu-2 (IL-2). Interleukiny jsou signální bílkoviny, jejichž prostřednictvím spolu imunitní buňky komunikují, a IL-2 představuje důležitý signál podporující množení a přežívání T-lymfocytů. Regulační buňky jej dokážou velmi účinně zachycovat, čímž mohou omezovat množení jiných, nadměrně aktivovaných imunitních buněk. Poněkud to připomíná organizátora příliš hlučného večírku, který se rozhodne situaci vyřešit tím, že odnese občerstvení. Tregs navíc dokážou snižovat schopnost jiných buněk vyvolávat další imunitní reakce a produkují protizánětlivé látky, které pomáhají zklidňovat probíhající zánět. Fungují tak jako kombinace diplomata, rozhodčího a požárního inspektora, který nejen dohlíží na dodržování pravidel, ale v případě potřeby také rozhodne, že další přikládání pod kotel už skutečně není žádoucí.

Podstatné přitom je, že regulační T-lymfocyty nemají imunitu jednoduše vypínat. Jejich úlohou je pomáhat udržovat rovnováhu mezi schopností účinně se bránit a schopností tolerovat to, co nebezpečné není. Právě tento zdánlivě samozřejmý princip představuje jeden z nejobtížnějších úkolů celé imunologie. Jak ostatně poznamenal Terry Pratchett ve své knize Kopáči:

„Potíž s otevřenou myslí samozřejmě spočívá v tom, že se vždycky najde někdo, kdo do ní bude chtít něco nacpat.“

S imunitním systémem je to podobné. Přílišná uzavřenost může být nebezpečná, ale bezbřehá tolerance rovněž. Organismus musí neustále rozhodovat, koho pustit dovnitř, koho tolerovat a koho bez zbytečných diplomatických průtahů zlikvidovat.

Autoimunitní choroby: méně války, více diplomacie

Po desetiletí byla léčba mnoha autoimunitních onemocnění založena především na potlačování zánětlivých mechanismů. Kortikosteroidy, klasická imunosupresiva a později cílená biologická léčba dokázaly zásadně zlepšit prognózu pacientů s revmatoidní artritidou, lupusem nebo chronickými střevními záněty. Především plošnější potlačování imunity však bývá spojeno s nežádoucími účinky, zejména se zvýšenou náchylností k infekcím. Objev regulačních T-lymfocytů proto přinesl novou terapeutickou koncepci: místo dlouhodobého potlačování obranného systému se pokusit obnovit jeho schopnost správně rozlišovat mezi nebezpečným a neškodným.

Jednou z možností je buněčná terapie, při které lékaři odeberou pacientovi jeho vlastní regulační T-lymfocyty, v laboratorních podmínkách je namnoží a následně vrátí do organismu. Cílem je posílit přirozenou regulaci tam, kde nedokáže dostatečně kontrolovat nežádoucí imunitní reakci. Tento přístup se zkoumá například u diabetu 1. typu, roztroušené sklerózy nebo po transplantacích orgánů. Ještě sofistikovanější variantou jsou geneticky upravené buňky, označované CAR-Treg, které vědci vybavují speciálním receptorem umožňujícím rozpoznávat konkrétní molekulární cíl. Díky tomu by mohly působit přednostně v požadované tkáni. Je to rozdíl mezi vyhlášením celostátního zákazu vycházení a vysláním zkušeného vyjednavače na přesně určenou adresu. Tyto technologie však zůstávají převážně ve fázi klinického výzkumu [3].

Další slibnou cestou je podávání nízkých dávek již zmíněného interleukinu-2, který může přednostně podporovat množení a aktivitu regulačních T-lymfocytů. Klinická studie publikovaná v dubnu 2026 v časopise Nature Communications například ukázala, že tento přístup dokázal u pacientů se systémovým lupusem zvýšit počet regulačních buněk a při vhodném dávkování významně zlepšit klinické výsledky oproti placebu [4]. Podobně nadějné výsledky přinesl výzkum speciálně upravené molekuly interleukinu-2 u pacientů s atopickým ekzémem, zveřejněný v srpnu 2026 v časopise The Lancet [5]. Je však důležité rozlišovat mezi slibným výsledkem klinické studie a léčbou, jejíž dlouhodobá účinnost a bezpečnost už byly dostatečně ověřeny pro běžnou praxi.

Z laboratoře do nemocnice: první schválená léčba

Významný praktický průlom přišel v červnu 2026, kdy americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil přípravek Tregzi (Orca-T), využívající regulační T-lymfocyty při transplantacích krvetvorných buněk u vybraných dospělých pacientů s nádorovými onemocněními krve. Jednou z nejzávažnějších komplikací těchto transplantací je totiž situace, kdy dárcovské imunitní buňky začnou napadat tkáně příjemce. Odborně se označuje jako reakce štěpu proti hostiteli. Je to podobné, jako když do domu pozveme novou bezpečnostní službu, která se po krátkém seznámení rozhodne zatknout majitele nemovitosti.

Nová léčba využívá pečlivě připravenou kombinaci krvetvorných a imunitních buněk, včetně těch regulačních. Ve studii zahrnující 187 pacientů se během prvního roku vyskytla středně těžká až těžká chronická reakce štěpu proti hostiteli přibližně u 13 % pacientů v nové léčebné skupině, zatímco při standardním postupu to bylo přibližně 44 % [6]. Jde o významný klinický výsledek, který dokládá, že využití regulačních T-lymfocytů může přinášet skutečný léčebný prospěch. Neznamená to ovšem, že by tato metoda odstranila veškerá rizika transplantace nebo potřebu dalších léků. Představuje však důležitý milník při převádění základního imunologického objevu do klinické praxe.

Když se diplomat stane komplicem

Aby celý příběh nebyl příliš jednoduchý, má imunologická tolerance také svou temnější stránku. Nádorové buňky totiž dokážou regulační T-lymfocyty využívat ve svůj prospěch. V okolí některých nádorů se tyto buňky hromadí a mohou potlačovat aktivitu imunitních jednotek, které by jinak pomáhaly nádor rozpoznávat a ničit. Z buněk chránících zdravé tkáně se tak mohou stát nedobrovolní ochránci nádoru. Výzkum onkologické imunoterapie se proto ubírá také opačným směrem než léčba autoimunitních onemocnění: místo posilování regulačního účinku hledá způsoby, jak jej v nádorovém prostředí selektivně oslabit [7]. Stejný biologický mechanismus tak může být podle okolností ochráncem zdraví i překážkou účinné obrany. Příroda zkrátka nepracuje s jednoduchými kategoriemi dobra a zla. Zajímá ji kontext, rovnováha a přežití, což je pro člověka, který by rád všechny imunitní buňky přehledně rozdělil na hodné a zlé, poněkud nepříjemná komplikace.

Budoucnost imunologie: umění včas přestat

Objev regulačních T-lymfocytů přináší do moderní medicíny důležitou změnu perspektivy. Po desetiletí jsme o imunitním systému uvažovali především jako o obranné armádě, jejíž kvalita závisí na síle, rychlosti a intenzitě útoku. Dnes stále lépe rozumíme tomu, že stejně důležitou vlastností je schopnost rozpoznat situace, ve kterých obranná reakce není žádoucí, a především schopnost ji včas ukončit. Imunitní tolerance totiž není totéž co oslabená imunita. Znamená schopnost nereagovat tam, kde reakce není potřebná, a současně zachovat připravenost zasáhnout ve chvíli skutečného nebezpečí.

Právě tento rozdíl představuje možná nejdůležitější poselství Nobelovy ceny za rok 2025. Budoucnost léčby autoimunitních a některých dalších onemocnění nemusí spočívat pouze v hledání stále silnějších prostředků pro potlačení zánětu, ale také v obnově přirozených regulačních mechanismů, které dokážou imunitní reakci řídit s mnohem větší přesností. Skutečně vyspělá obrana organismu totiž nespočívá v permanentní bojové pohotovosti, stejně jako dobře fungující stát nepotřebuje mít na každém náměstí tank.

Nejlépe vycvičená armáda není ta, která dokáže rozstřílet na kaši a zničit všechno, co se pohne. Je to ta, která bezpečně pozná, na koho střílet nemá.

A právě za pochopení tohoto rozdílu si Nobelovu cenu imunologie skutečně zasloužila.

Autor: David  Kukla

Zdroje:

1. Nobel Assembly at Karolinska Institutet. The Nobel Prize in Physiology or Medicine 2025 – Press release. 6 October 2025.

2. Hori S, Nomura T, Sakaguchi S. Control of regulatory T cell development by the transcription factor Foxp3. Science. 2003;299:1057–1061.

3. Li et al. Current Status of Treg Therapy in Transplantation and Autoimmune Disease. Immunology. 2026.

4. Zhang X, et al. Low dose IL-2 therapy restores regulatory T cells in patients with systemic lupus erythematosus in a dose-dependent manner: a phase IIb trial. Nature Communications. 2026.

5. Silverberg JI, et al. Rezpegaldesleukin treatment of moderate-to-severe atopic dermatitis (REZOLVE-AD). Lancet. 2026;408:833–846.

6. U.S. Food and Drug Administration. FDA approves allogeneic regulatory T cell-based immunotherapy (Tregzi). 30 June 2026.

7. Imianowski CJ, et al. Regulatory T cells in the tumour microenvironment. Nature Reviews Cancer. 2025;25:703–722.