Imunitní systém má svého vnitřního diplomata. A dostal za něj Nobelovu cenu.
Proč největším úspěchem imunity někdy není schopnost zaútočit, ale umění včas přestat. A jak objev regulačních T-lymfocytů mění léčbu autoimunitních chorob, transplantací i rakoviny. Lidský imunitní systém je vážně fascinující instituce. Disponuje vlastní armádou, zpravodajskou a výzvědnou službou, pohraniční kontrolou, specializovanými zásahovými jednotkami i rozsáhlým archivem nepřátel. Dokáže identifikovat viry, likvidovat bakterie, rozpoznávat nádorové buňky a pamatovat si útočníky, se kterými se nesetkal třeba celá desetiletí. Kdo viděl kreslený seriál Byl jednou jeden život, ví o čem mluvím. Má však jednu poměrně zásadní slabinu. Občas si splete nepřítele s vlastním obyvatelstvem a pustí se do destrukce organismu, který má podle pracovní smlouvy chránit. U diabetu 1. typu tak napadá buňky slinivky produkující inzulín, u vitiliga decimuje nevinné pigmentové buňky, u roztroušené sklerózy struktury centrálního nervového systému a u revmatoidní artritidy především klouby. Je to...
