BicomBrno.cz blog

  aneb kriminální triptych z prostředí cévní stěny DÍL I – Cholesterol přistižen na místě činu Proč je vždycky podezřelý, ale málokdy viník Cholesterol má v moderní medicíně podobnou pověst jako podezřelý v levném kriminálním filmu: je vždycky na místě činu, nikdy nemá alibi a pokaždé se tváří podezřele. To úplně stačí k tomu, aby byl zatčen, odsouzen a veřejně popraven v hlavním vysílacím čase. Publikum je spokojené, případ uzavřen, můžeme jít domů. Jenže tělo není kriminálka z osmdesátých let a biochemie má nepříjemný zvyk být složitější, než scénář béčkového filmu. Začněme fakty, protože i ironie by měla mít pevné boty. Cholesterol je pro tělo naprosto nezbytná molekula. Bez něj by nefungovaly buněčné membrány, hormony, nervový systém, tvorba žluči ani vitamín D. Mozek je cholesterolem doslova prošpikovaný, bezmála čtvrtina veškerého cholesterolu v těle sídlí právě tam. Pokud by byl cholesterol skutečně nepřítel, pak bychom museli dojít k závěru, že největším ohniskem zločinu je...

Existuje mýtická bytost, které se říká průměrný člověk. Není to nikdo z vašich přátel (ani ten, co si měří kroky a morální nadřazenost zároveň). Je to statistický fantom, který se rodí ve chvíli, kdy vezmete hromadu lidí, všechno zprůměrujete a pak začnete mluvit, jako by průměr měl puls, játra a účet na Instagramu. Kdykoli slyším, že tahle dávka pokryje potřeby 97,5 % populace, vybaví se mi tato legendami opředená bytost, která má přesně tolik všeho, aby se vešla do tabulky a zároveň tak málo reality, že by ji příroda reklamovala do 14 dnů. A právě tady začíná jeden z hezkých moderních omylů, kterých ostatně ve výživovém poradenství známe přehršle: když se z výpočtu pro průměr udělá rada pro lidi. V roce 2014 vyšel v Nutrients dopis od autorů Veugelerse & Ekwaru, který říká (v překladu do srozumitelného jazyka): Hele, tady se při výpočtu doporučené dávky vitaminu D stalo něco statisticky nešťastného. Tvrdí, že při nastavování doporučení pro USA a Kanadu se totiž použil postup, kt...

Kdysi dávno, v galaxii ne zas tak vzdálené, v laboratoři s UV světlem a kávou, která páchla jako zoufalství, vědci věřili, že jíme, protože nám jídlo chutná. Chuť byla jejich princezna Leia, mozek byl hrdinný Luke, a tělo? Tělo bylo C-3PO – víceméně zdvořilé, ale bez jakékoliv iniciativy.  Jenže pak přišel nečekaný zvrat.   V roce 2020 se tři vědci (a ne náhodou to nebylo v Německé demokratické republice) – Ivan de Araujo, Mark Schatzker a Dana Small – rozhodli, že tuhle pohádku rozstřílejí na atomy. Jejich studie Rethinking Food Reward (vyšlo v Annual Review of Psychology) totiž ukázala, že ve skutečnosti nejíme kvůli chuti, ale kvůli tomu, že naše střeva jsou diabolicky mazaná a posílají mozku orgasticky přesvědčivé signály, něco jako „Tohle bylo dobré, dej si ještě.“   Když chuť ztratila glanc  Starý model říkal, že jídlo nás odměňuje tím, jak půvabně chutná — a tím spouští neuronový mejdan vedený dopaminem a jeho biochemickými kámoši z odměnové party. ...

Zatímco beta-karoten si užívá slávu v reklamách na mrkvovou šťávu a v salátech se rochní jako oranžový influencer, jeho méně okázalí příbuzní – xantofyly – vykonávají skutečnou práci v zákulisí. Ač nevypadají jako superhrdinové, spíš jako účetní z městského úřadu v reflexní vestě, mají schopnost, která by rozplakala i animátory z Marvelu: s velkou dávkou jistoty totiž prodlužují život. Xantofyly jsou podskupinou karotenoidů, přírodních pigmentů, které barví listy, plody, krevety a lososy do zářivých tónů žluté, červené a oranžové. Na rozdíl od svých karotenových bratranců (např. beta-karoten), kteří jsou nepolární a tak trochu bezcharakterní, xantofyly obsahují atomy kyslíku, a tedy přirozený talent na ochranu biologických membrán. A kde je membrána, tam je život. A kde je život, tam se stárne. A kde se stárne, tam musí nastoupit Arnold, nebo spíš Chuck?   Astaxanthin: Chuck Norris mezi antioxidanty  Pokud byste potřebovali osobního strážce pro své mitochondrie, astaxanth...

Zastavení čtvrté - Rizikové faktory a čemu se vyvarovat. V předchozích kapitolách jsme se soustředili na to, co dělat pro snížení zánětů a dlouhověkost. Stejně důležité je ale zmínit, čemu se naopak vyhnout – které faktory v našem životním stylu zbytečně rozdmýchávají vnitřní záněty a podkopávají naše snahy o zdraví. Některé z nich už přirozeně vyplynuly (opak k dobrým návykům): například nedostatek spánku, chronický stres, sedavý způsob života, dehydratace či nekvalitní strava plná cukru a nezdravých tuků – to vše jsou recepty na “inflammaggedon” . Zde si je shrneme a doplníme ještě další pozoruhodné návyky, zejména kouření, nadměrný alkohol, cukr a sůl, přejídání, toxické myšlení, protože ty patří k nejškodlivějším ze zlozvyků. Klíčem je rozpoznat tyto rizikové faktory a postupně je eliminovat nebo aspoň zmírnit. Někdy to jde jednoduše (třeba přestat sladit nápoje cukrem), jindy je to běh na dlouhou trať (odnaučit se kouřit). Ale uvědomění je prvním krokem. Pojďme si tedy...