Velký vitaminový omyl, aneb když se „průměr“ vydává za člověka
Existuje mýtická bytost, které se říká průměrný člověk. Není to nikdo z vašich přátel (ani ten, co si měří kroky a morální nadřazenost zároveň). Je to statistický fantom, který se rodí ve chvíli, kdy vezmete hromadu lidí, všechno zprůměrujete a pak začnete mluvit, jako by průměr měl puls, játra a účet na Instagramu.
Kdykoli slyším, že tahle dávka pokryje potřeby 97,5 % populace, vybaví se mi tato legendami opředená bytost, která má přesně tolik všeho, aby se vešla do tabulky a zároveň tak málo reality, že by ji příroda reklamovala do 14 dnů.
A právě tady začíná jeden z hezkých moderních omylů, kterých ostatně ve výživovém poradenství známe přehršle: když se z výpočtu pro průměr udělá rada pro lidi.
V roce 2014 vyšel v Nutrients dopis od autorů Veugelerse & Ekwaru, který říká (v překladu do srozumitelného jazyka): Hele, tady se při výpočtu doporučené dávky vitaminu D stalo něco statisticky nešťastného. Tvrdí, že při nastavování doporučení pro USA a Kanadu se totiž použil postup, který byl fajn pro průměry ve studiích, ale pak byl vyložen tak, jako by platil pro většinu jednotlivců. Zkrátka: interval, který říká něco o tom, kam spadnou průměry dalších studií, byl vyložen tak, jako by říkal něco o tom, kam spadne většina jednotlivců.
A když se to přepočítá přísněji na lidi, vyjde to méně uklidňující: autoři uvádějí, že dávka 600 IU denně podle nich nezajistí hladinu 50 nmol/L u 97,5 % lidí, jak se tehdy prezentovalo. Jejich model říká, že 600 IU by odpovídalo spíš tomu, že téměř všichni budou nad výrazně nižší hladinou (uvádějí 26,8 nmol/L) – a pokud by někdo trval na tom cíli 50 nmol/L pro 97,5 % lidí, vycházelo jim číslo řádově v tisících IU (uvádějí 8895 IU/den). Současně sami brzdí euforii: je to extrapolace, ne návod kolik polykat.
A teď ta praktická část: když se jednou nastaví číslo jako oficiální doporučení pro USA a Kanadu, nezůstane zamčené v knize. Opisuje se do tabulek, přehledů a zjednodušených doporučení a postupně se z něj stane něco, co se tváří jako samozřejmost. Není náhoda, že v mnoha západních ( včetně Česka) doporučeních pak dlouhodobě vídáme denní dávky vitaminu D v řádu stovek IU – typicky kolem 400–800 IU (podle země a věku, u seniorů často víc), maximálně však 4 000 IU.
Abychom byli fér, následná debata upozorňovala, že různé přístupy k datům dávají různé odhady. Což ale nic nemění na hlavní pointě.
Pointa je, že vitamin D není pohádka o zázračné kapsli. Je to pohádka o tom, jak snadno se z vědy stane slogan, když se někde cestou zamění platí to pro průměr za platí to pro každého. Koho téma vitaminu D zajímá více, mrkněte na můj článek na blogu věnovaný právě tomuto zimnímu tématu: https://bicombrno.blogspot.com/2025/02/vitamin-d-slunecni-polibek-v-tablete.html
A jestli vás teď napadlo tak si dám radši megadávku, pro jistotu, tak gratuluju: právě jste potkali druhý extrém téhož omylu. Tenhle text není výzva k vitaminové anarchii. Je to jen připomínka, že když průměr začne radit lidem, obvykle to skončí tím, že se realita začne smát. A realita má bohužel vždycky poslední slovo.
Autor: David Kukla
Zdroje:
Komentáře
Okomentovat